Do jaké míry si lidstvo dalo do programu, že se zřekne víry v Boha, v takové míře narůstaly v našem světě nenávist a vraždy. V tom, že se člověk odvrátil od Boha, spočívá katastrofa pro celý svět. Proto jde svět stále znovu vstříc novým hrůzám.

Kdo chce jen sebe uplatňovat, ve skutečnosti se sám ničí a ostatní strhává s sebou. Uplatňování sebe sama před Bohem znamená jen vlastní zkázu. Kdo se neptá na Boha, ten se obrací nezadržitelně jen k sobě, aniž to pozoruje. A to má následky pro celý svět. Neboť kdo se ohlíží jen sám na sebe - seberealizace, sebeurčení a vnitřní osvobození - ten se už neohlíží na bližního. Následkem toho je svět studený jako led, nemilosrdný a bez lásky.

Bůh ponechává člověka sobě samému. A ten "vyřídí" potom už všecko sám. Důkazem toho je tvář naší země. Bůh nás předává sobě samým. Bůh nás soudí, ale přitom nám ponechává volnost. Nenutí nás k lásce, protože se láska vynutit nedá. Nehraje s námi žádné fatalistické loutkové divadlo, ale dává nám svobodu. A odměnou za ni je to, co jsme ze všeho udělali. Přečtěme si jednou pod tímto pohledem první kapitolu epištoly k Římanům (od verše 18).

Místo abychom Boha poznávali a uznávali ho, posadili jsme na jeho místo člověka. Božské zákony jsme nahradili lidskými měřítky. Relativní hodnoty jsme zabsolutnili a modly jsme posadili jako rozhodují­cí instance na trůn. Tím jsme se stali šosáky. "Šosák je ten, kdo dělá z relativních věcí věci absolutní" (Sören Kierkegaard).

Pavel analyzuje: "Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší" (Řím. 1,28). Boží hněv - to není žádný běsnící Bůh v nebi, který vrhá na zem blesky a všechno rozbíjí. Boží "hněv" spočívá v tom, že dává člověku volnost. Taková je střízlivá realita: Co pokládáme za vítanou svobodu, je ve skutečnosti Boží "hněv". Avšak již při pohledu na následky této "svobody od Boha" poznáváme, jak se tato svoboda zhoubně projevuje. A to souhlasí: Nemůže být většího Božího trestu, než když člověk dostane to, co chce. Jak je jen možné, že jsme ze svatého Boha udělali něco tak nasládlého a dědečkovsky dobráckého?

Sentimentální pojmenování "pánbíček" se v bibli nevyskytuje ani jednou. Není totiž důležité jen, co v bibli je, ale je také důležité vědět, co v ní není. Po staletí jsme uctívali "pánbíčka" jako dědečka. Ale na Boha bible jsme zapomněli. Vytvořili jsme si vlastního Boha - právě toho "pánbíčka". Z lidských přání, pudů, představ a předsudků. Má pravdu filozof Feuerbach: "Člověk si vytvořil Boha k svému obrazu." Náboženské samovýrobky s cukrovou polevou." Jdeme vstříc době, v níž si sami upravíme jednoduché náboženství: Člověk je dobrý a Bůh je milý - a tento dobrý člověk má vlastně nárok na Boží lásku " (Hans von Keller).

"Pánbíček" je mrtev? Ten nikdy nebyl! Taková je skutečnost. My jsme udělali z Boha prostředek, a přitom jsme přehlédli, že je středem všech věcí. "Pánbíček" jako pedagogická pomůcka pro výchovu dětí: Když nebudeš hodný, pánbíček tě potrestá... "Pánbíček" jako pomocník v nouzi: Pánbíček bude s tebou... Takový Bůh je karikatura. Ale Bůh není dobrácký, nýbrž svatý. On není milý "pánbíček", nýbrž milující Bůh.

Bůh nám ponechává naši vůli. Tak laskavý je milostivý Bůh... Nenutí nás, nedrží nás na vodítku, daruje nám svobodu k rozhodování.

Příčinu a následek nám Bůh nezamlčuje. Klade na stůl otevřené karty: "Mzdou hříchu je smrt" (Řím. 6,23a). To znamená: Odloučení od Boha přináší životní zkázu. Kdo se od Boha odvrací, ten se připravuje postupně o život. Ten si přivolává do svého života utrpení a slzy. "Mzdou hříchu je smrt" - to není žádné zastrašování, ale pouhá realita.

Neměli bychom se jednou na vše nezaujatě podívat? Chudoba ve světě přece není Boží trest, ale poptávka po našem bohatství. Rasové nepokoje přece nejsou Bohem předepsané třídní boje, nýbrž ovoce pýchy bílé rasy. Hlad přece není osud, ale výzva k přesycenému světu majetných. Koncentrační tábory na celém světě - ty přece nevydávají svědectví o Boží nepřítomnosti. Nebyly vybudovány v hodině Boží bezmocnosti, nýbrž v nejhanobnější hodině člověka.

Dají se snad Stalingrad, Biafra, Vietnam a Afganistan přičítat na Boží konto? Vyvinul snad Bůh chemické a atomové bomby? Může on za to, že milióny lidí musí hladovět, zatímco se tuny pšenice spalují? Až do dnešního dne se polní plodiny sypou do moře, bývají ničeny nebo se dělají nepoživatelnými, aby se světový trh stabilizoval. Bůh nechal všeho dokonce nadměrně vyrůst! Ale v rukou člověka se požehnaná úroda změní v prokletí. Člověk ve své sobecké pýše raději ničí, místo aby rozdělil.

Je to přece hrozivá skutečnost: I blahobyt je bezbožnému pokolení ke zkáze. Hlad i při nadbytku, to je ďáblův začarovaný kruh, ale ne Boží dílo!

Wolgang Borchert ve své rozhlasové hře "Venku přede dveřmi" velmi dobře odhalil slabou stránku své obžaloby Boha. Jeho argumentace stojí na křehkém základě. Je povrchní si myslet, že kvůli existenci utrpení a slz ve světě musíme dojít automaticky k závěru, že Bůh není. Proto Borchert nechává Boha takto hovořit: "Moje děti se ode mne odvrátily, ne já od nich. Jsem Bůh, v kterého už nikdo nevěří."

Bible nezamlčuje na žádném místě příčinu a následek. Naopak. Už prorok Jeremiáš, jenž byl ostatně sám muž velmi trpící, píše: "Tvá vlastní zloba tě ztrestá, tvé odvrácení se ti vymstí. Uznej a pohleď, jak je to zlé a trpké, že opouštíš Hospodina, svého Boha, a ze mne strach nemáš, je výrok Panovníka Hospodina zástupů" (Jer. 2,19).

Uvědomujeme si, jak se naše shora pojednávaná otázka na Boží dobrotu a všemohoucnost náhle obrací? Tvrdě řečeno: Pokud je na světě hřích, tedy vědomý odklon od Boha a jeho přikázání, nemělo by být utrpe­ní nakonec žádným problémem. Spíš bychom se museli zamyslet nad tím, kdyby v hříšném světě žádné utrpení nebylo. Neboť potom bychom museli přiznat, že žádný dobrý a všemohoucí Bůh nemůže existovat. Buď by mu muselo být zcela lhostejné, zda je hřích trestán - a pak by nebyl dobrý. Nebo by nebyl schopen potres­tat - a pak by tedy nebyl všemohoucí. Taková je rovni­ce. Protože však je Bůh dobrý a všemohoucí, nedopustí, aby se mu někdo posmíval (Gal.6,7).

Jedno je jasné: Mnoho slz by nemuselo být prolito, kdybychom se drželi Boha. Volba je jednodu­chá: Kristus, nebo chaos. Bůh nevodí tento svět na samých dobrých provázcích. Ale volá jej k dobrovol­nému a pevnému spojení s ním, a tím také s pravdou. Otevřel lidem cestu k životu, ale s výstrahou ukázal cestu vedoucí k smrti. Nyní se můžeme rozhodnout.

Bůh hraje s otevřenými kartami: "Mzda hříchu je smrt." A pak následuje tučné "Ale": "Ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu" (Řím. 6,23b). Boží blízkost dostaneme všichni darem. Za vzdálenost od Boha musíme draze zaplatit.